Budhisté správnou pomoc definují jako rozdělení se o něco, co nám samotným bude chybět, ne o něco, co už sami nepotřebujeme. Podstatou téhle myšlenky je schopnost hlubokého soucitu. Schopnost uvědomit si, co bych já sám v takové situaci ocenil. Tam se rodí skutečná pomoc založená na úctě k člověku. Barometr „Chtěl/a bych to takhle pro sebe?“ je nejlevnější a nepřesnější nástroj, podle kterého si můžeme změřit, jestli naši pomoc vede ego nebo soucit. 

NEJSME BUDHISTÉ

… a naše pomoc není nikdy úplně nezištná. Vždy je v ní aspoň trochu dobrého pocitu a je to tak v pořádku. Dobrý pocit je motivací do dalších dobrých skutků i příležitostí zamyslet se nad danými tématy o něco hlouběji. A nebo příležitostí něco ve svém způsobu pomáhání změnit. Stačí k tomu málo. Do tašky vyřazeného oblečení pro charitu zkuste přidat i jedno vaše oblíbené tričko. Uvidíte, jak moc se změní pocit, se kterým budete věci do neziskovky nebo dobročinného bazaru odevzdávat. Jak moc si najednou uvědomíte, že i vy sami byste chtěli v nouzi dostat důstojné oblečení a ne staré hadry.

V moment, kdy si sám sebe umím představit na druhé straně se objevuje soucit a ten je hybnou silou každé správné pomoci.

Měli bychom na něj myslet pokaždé, když se rozhodneme někomu pomáhat. Stejně jako na to, zda pomoc, kterou volíme, vyhovuje spíš nám nebo je opravdovou pomocí těm, kterým jim nabízíme. 

CO VLASTNĚ CHCEME OD NEZISKOVEK?

Očekáváme od neziskových organizací, že budou řešit ty nejpalčivější společenské otázky, ale máme-li přispět na mzdy těch, kteří takové řešení tvoří a přináší, považujeme to za netransparentní. Obzvláště poslední roky touží veřejnost i firmy pomáhat konkrétně a konkrétním lidem. Je to samozřejmě částečně chyba i samotných neziskových organizací, které někdy neumí dostatečně srozumitelně komunikovat své poslání a potřeby a snaží se jít dárcům na ruku a jejich představy o pomáhání naplňovat, protože peníze potřebují. Tím se ale dostáváme na úroveň charitativní marketingové agentury, která dárcům nabízí portfolio lidí v nouzi, ze kterých si člověk může vybrat toho nejvhodnějšího adepta, kterému poskytne v rámci své komfortní zóny pomoc, kterou bude považovat za adekvátní.

Dokonce ani v době nejakutnější fáze krize jsme práci lidí ocenit nedokázali, i když jsme o jejich důležitosti mluvili od rána do večera.

Důkazem je i několik firem a nadací, které na přelomu března a dubna nabídli tzv.rychlé granty. V řádu dnů nabízely finanční pomoc neziskovkám na akutní výdaje spojené s krizí. Ovšem jen na ty materiální. Až na čestné výjimky nikdo z nich nebyl ochotný přispět na náklady spojené s realizací dané aktivity. Jako by se očekávalo, že lidé v neziskové sféře jsou živí jen z dobrého pocitu. Hodnota lidské práce má v neziskovém sektoru zvláštní místo.

Dobrý příklad uvedl ve své přednášce pro TEDx americký manažer sociálních služeb Dan Palotta: „Více než racionálně, reagujeme na myšlenku, že by někdo mohl vydělat spoustu peněz tím, že pomáhá ostatním lidem, instinktivně. Je zajímavé, že nemáme tuto instinktivní reakci na představu, že lidé vydělávají spoustu peněz, když lidem nepomáhají. Chcete vydělat 50 milionů dolarů prodejem násilných videoher? Jděte do toho! Ale chcete-li vydělat půl milionu dolarů léčbou dětí, které mají malárii, jste považování za parazita.“ Tento falešně etický přístup vede podle Palotty k rozdělení společnosti a nutnosti zvolit si, zda budu v rámci své profese dělat něco pro dobro své a své rodiny nebo pro dobro společnosti.

Čím více je svět ziskový a neziskový rozdělený, tím zkreslenější iluze o sobě navzájem mají.

Přitom svět potřebuje oba typy lidí. Ty, kteří vydělávají i ty, kteří pomáhají. Kdyby vedli dialog založený na poznání, že jedině společně dokážou velké věci, byl by náš svět úplně jiný a pomoc efektivní a dobře zacílená. Charita není žádný bonus od života navíc pro dobrý pocit. Veškeré tyto aktivity existují proto, aby doplnily nebo nahradily roli státu, který v dané oblasti pomoci neumí, pomáhat nezvládá nebo nechce. V drtivé většině případů jde o vážné situace, složité lidské příběhy a lidé, kteří se rozhodli v této oblasti pracovat jsou často lidmi bytostně přesvědčenými o smysluplnosti své práce, lidmi s pracovní morálkou a schopnostmi, o kterých by se mohlo většině korporací jen zdát a lidmi, jejichž rolí není být charitativním kurýrem, který od dárců doručuje materiální podporu obdarovaným.

Když už sedíme v tom komfortním křesle, mohli bychom se v něm aspoň zamyslet nad tím, proč, na co a jak vlastně přispíváme. Je tím hlavním opravdu touha skutečně pomoci, nebo spíš toužíme po dobrém pocitu? Ten samozřejmě do pomáhání patří a všichni ho máme rádi. Ale není tím hlavním důvodem, proč bychom měli pomáhat.

Tím hlavním důvodem by měla být ona empatie, soucit a opravdový zájem přispět ke smysluplnému řešení daného problému.

Ve chvíli, kdy si pravdivě odpovíme na otázku, že naším záměrem je skutečně pomáhat, přestaneme házet drobné do anonymních kasiček na ulici a dáme si tu práci, abychom si našli projekt, který téma, pro které jsme se rozhodli, systematicky řeší.

Ve chvíli, kdy se ztotožníme s posláním organizace, kterou jsme si k podpoře vybrali a budeme souznít s tím, že způsob řešení, který nabízí je ten, který si i my přejeme, bude nám jedno jestli z našeho daru zaplatí organizace účetní nebo konkrétní materiální věc. Budeme totiž hrdí na to, že jsme součástí řešení a objektivně k němu přispíváme.

A v tu chvíli k tomu klidně můžeme občas ušít roušku nebo koupit někomu dárek.

Share This